40. Tak třeba recyklace

Napadla mě další odlišnost, která tady na taiwanu docela překvapila. Recyklování a třídění odpadu. Nečekal jsem, že mě zrovna tohle nějak zaujme, buďt třídíš odpad, nebo ne. U nás mi to přijde celkem bežný, i když se najdou odborníci, co si doma topí starejma matracema a ojetejma pneumatikama :) Taiwanci to dělají trochu jinak. Je potřeba říct, že ve měste v podstatě nemají na výběr a musí třídit. Na ulicích stejně nikde nejsou odpadkové koše, takže musí odpad házet do popelářských aut. Ty vždycky zastaví před vchodem, zahrajou popelářskou písničku (která už nám všem svorně leze na nervy) a taiwanci vyběhnou naházet pytle na korbu auta.

No ale k tomu třídění... v čechách normálně oddělujeme papír, plast, sklo atd. Prostě podle materiálu. Tady jsme se ale spálili, funguje tu jinej a podle mě dost zvláštní systém. Odpad se třídí na recyklovatený a nerecyklovatelný materiál. Všechny obaly a lahve mají na sobě obrázek a podle něj taiwanci poznají co se má recyklovat. Takže pak do jednoho koše nahážou petky, plechovky od piva, kartonové krabice od pizzy nebo skleněné lahve od vína. Asi tu někde budou mít nějaký továrny, kde to budou armády pracovníků třídit. No, tohle jsme ještě zvládli snadno, ale taky jsme dál do "tříděného" odpadu házeli třeba papíry (které samozřejmě nejsou označené logem pro recyklaci). Což je podle místních zvyklostí špatně, co na tom, že je to stejný materiál. Přizpůsobit se nedalo velkou práci, ale stejně mi to připadá divný. Zřejmě je pro taiwance snažší všechno označit logem a zaměstat armádů třídičů (a nejspíš vytvořit mrtě pracovních míst), než naučit lidi základy třídění odpadu.

A teď trochu veselejší postřeh :-) Tenhle týden měli na angličtině prezentaci dva studenti. Vyučující vyžaduje, aby každý 1x něco odprezentoval, nezáleží na tom co a jak - už jsem si poslechl o Michaelu Jacksonovi, Guns n Roses, o tradičních jídlech nebo jak si vybrat dům. No a tentokrát si vybrali docela zajímavé téma: Jak se vyhnout faux pas při cestování, neboli co v zahraničí nedělat. Sranda ovšem byla, že se to rozhodli pojmout z pohledu národností všech posluchačů - tzn. mluvili o taiwanu, číně, japonsku, austrálii, británii, španělsku a o čr :-)

Asijské země dali dokupy dobře od klasik typu zouvat se před vchodem do domu až po trapas, který se uděláte, když do svojí misky s rýží zapíchnete hůlky. To totiž dělají na pohřbech jako nabídku jídla pro mrtvé (nebo tak nějak), takže pověrčivější jedince to při pracovním obědě může slušně vyvést z míry :-) Ale nejvíc jsem se pobavil, když mluvili o čr a o španělsku. Ani jeden z nich nikdy nevycestoval mimo taiwan, natož do evropy, takže info měli jen z netu. Následně jsem se dozvěděl, že s čechy se nemám nikdy bavit o politice (dejme tomu, i když sám bych se spíš vyhnul řečem o náboženství), nemám dávat lokty na stůl (což by se asi občas nemuselo, ale všichni to ignorujeme) a taky bych nikdy neměl používat číslo 13, protože jsme strašně pověrčiví :D Dorazili to potom hláškou, že ve španělsku nemáme nikdy brát nebo diskutovat drogy, protože je na to celá společnost hrooozně přísná. No nevím :-)

39. Studium - co a jak na NSYSU (mimojiné)

Absolvoval jsem už dost času na hodinách na to, abych zvládnul zběžně okomentovat úroveň studia na Taiwanu. Kdybych se měl vyjádřit jednou větou, přirovnal bych to k pohodovýmu semestru na erasmu v evropě. Rozhodně není potřeba tolik práce jako na uhk. Zároveň tu ale platí to samý co v hradci - když chce někdo studium proflákat, tak to není problém. Aktivní člověk se ale neztratí a může se naučit docela dost. Ne že by to byl zrovna můj případ, na taiwan jsem přijel poznat spíš zemi a kulturu než se biflovat ve škole. Ale zrovna na NSYSU ta možnost je, jen je na každém, jestli jí využije.

Výuka samotná má pár odlišností od té doma. Hodiny tu nejsou dělené na přednášky a cvičení, od každého předmětu mám jednu tříhodinovku týdně. Někde docházku vyžadují, jinde by se to dalo domluvit, ale upřímně - mám tu dost volného času na to, abych pár hodin týdně obětoval na oltář škole, pokecu se spolužáky a šálku kafe na kampusu :-) K tomu napsat během semestru pár esejí a udělat pár prezentací a je hotovo. Zvlášť když máme nařízeno používat dvojité řádkování, skoro jsem si při psaní připadal jako podvodník :D

Stejně jako v čechách i tady hooodně záleží na vyučujícím, který hodinu vede. Já sám mám to štěstí na extrémní příklady z obou částí spektra. Na jedné straně je profesorka na cross cultural leadership, která má při výuce tolik energie a nadšení, že by to oživilo i mrtvolu. To je potom radost chodit na hodinu, i když se zrovna probírá téma které nudí. Jak to okomentoval kámoš z holandska: "The subject is boring, but the professor is so enthusiastic, that she makes it OK." Na druhé straně je pak lektorka leadershipu, která má charisma menší než tři dny leklá ryba a nedovedu si představit, že by jí následovalo hejno čerstvě vylíhlích káčátek, natož její studenti. Profesor je zkrátka vždycky alfou a omegou celého studia.

Taky bych řekl, že taiwanci kladou větší důraz na skupinovou práci. Ve všech předmětech nás rozdělili do týmů na společné prezentace a projekty. Nic proti, týmová práce je důležitá, ovšem zdá se mi, že to s ní trochu přehání na úkor individuálních schopností jednotlivých studentů (TýmTýmTýmTýmTým!). Všichni jsou v nějakých týmech, ale když má někdo něco rozhodnout sám za sebe, tak to není žádná sláva. Ale pravdou je, že asiati obecně nemají tak individualistickou kulturu jako my, takže bude možná jádro pudla tam. Anebo je celá tahle úvaha mimo, přece jen to stavím na pár měsících studia a třech univerzitních předmětech, prof. Hebák by to těžko považoval za reprezentativní statistický vzorek :-) Prostě spíš zaujatý názor jednotlivce...

No a teď historka z jiného soudku. Občas si zajedem nakoupit do Costca. Něco jako Makro u nás. Nejvíc nás tam láká sýr - prodávají kilovou cihlu čedaru za 195NT (~130kč), což je na tw excelentní cena. Samozřejmě je potřeba mít stejně jako v Makru členskou kartu - která je psaná na Huga. Na rozdíl od Makra má ovšem Costco karta i fotku, kterou prodavači při placení kontrolují. Já s tím nemívám problém. Nosím brýle stejně jako hugo na fotce a fakt, že on má hladce oholenou hlavu prodavači ignorujou. My běloši přece vypadáme všichni stejně :) Problém ale nastal mindičkám, které si kartu půjčily a jely do Costca samy. Jednoho od druhého nás sice taiwanci nepoznají, ale pohlaví trefí správně, takže holky museli po průchodu obchodem u kasy zboží nechat a odejít. Zrovna tady nechápu přístup zaměstnanců Costca. Oni stejně kontrolují u vstupu, jesti zákazníci mají svoje karty u sebe. Tak proč tam nechecknout rovnou i fotku? Holky takhle zabily čas vybíráním zboží a potom jim ho stejně nedovolili zaplatit. Tipuju, že tam mají zaměstnanci nějakej soubor pravidel, kterýho se musí do písmenka držet, i když to třeba nedává smysl. Bůhví.

PS. V jednom z předchozích příspěvků jsem kritizoval zpúsob, jakým tu v některých restaurací porcují hlavně drůbeží maso. Myslel jsem si, že to prostě nasekaj tak, jak jim to zrovna přijde pod ruku. Ale teď mi došlo, že pro úpravu masa zřejmě okopírovail tuhle scénu :-)

38. Víkend v Taipeji

Od pátku do neděle jsme naplánovali návštěvu hlavního města. Měli jsme velkou výhodu díky Mirce, která nám poskytla azyl u nich v Croc housu (kdysi tam někdo choval krokodýla :) a byla tak hodná, že nám dělala průvodkyni. Trochu smůla ovšem je, že na Taiwanu pomalu začíná období dešťů. Neboli hned jak jsme dorazili, začalo pršet a lijáky vydržely celý víkend. No, aspoň to zjednodušilo výběr míst na sightseeing :)

V sobotu tak lilo, že se ostatní souhlasili s návštěvou muzea. Konkrétně National Palace muzea. Na chvíli se ve mě probudila část osobnosti, která mě kdysi přesvědčila maturovat z dějepisu (a která má občas blbý otázky při exkurzích po českých hradech :D). Navíc jsem si uvědomil, že už jsem v muzeu nebyl léta, o důvod navíc tam zajít. Všechno se prostě sešlo v příležitost prohlídnout si jedno z nejlepších muzeí na světě. Jeho sbírka obsahuje téměř 700tis. exponátů z čínské historie! Samosebou je nevystavují všechny, ale i tak nám zběžná prohlídka zabrala několik hodin. Sám bych tam byl schopnej strávit klidně dvojnásobek času, ale zase jsem tím nechtěl nudit ostatní. Taky nás trochu otravovali exkurze čínských turistů. Ale to byla prostě daň za víkendovou návštěvu. Bohužel jsme uvnitř nesměli fotit (jinak bych vám ukázal jejich nejvzácnější exponát - jadeitové zelí :D), ale zase jsme měli vstup zdarma :-) Jó, ty výhody studentského statusu...

Navečer jsme zašli ve vzácné chvíli, kdy nepršelo, k Taipei 101. Bohužel nebylo počasí na výhled, tak jsme ušetřili 500NT za vstup a místo toho si dali večeři ve foodcourtu v přízemí. Z výběru jídel bylo jasný, že ostatním trošku chybí evropská kuchyně. Všichni si dali zapečený těstoviny se sýrem :) Já jsem si naštěstí v posledních dnech podobný jídla vařil, tak jsem místo toho navštívil indický fastfood a dal si výborný vindaloo. Naprosto chápu, proč na tom Dave Lister tak ujíždí :D A protože déšť tvrdohlavě pokračoval, odložili jsme sightseeing na jindy a místo toho nakoupili zásoby na párty. Bylo třeba oslavit Georgovy narozeniny...

***scéna chybí***

Další den večer jsme se probudili a zhodnotili párty jako úspěšnou. Detaily nechám na osobní vyprávění. Nejde tak všechno psát na blog že? Neměl bych se pak o co podělit face2face, až v létě v čechách zajdeme na pivko :-)

37. Náhodná směs, co mě zrovna napadá

Zrovna sedím v busu směrem do Taipeje, kde si dáme víkendové chození po památkách. Dalších pár hodin bude nuda nuda šeď šeď, tak zkusím splácat pár postřehů, co mi zrovna přijdou na mysl :-)

Tak třeba - taiwanci prakticky vůbec nenosí sluneční brýle. V čr stačí aby na pár hodin vykouklo sluníčko a spousta lidí (včetně mě :) je hned začne vytahovat. Nemluvě o létě, kdy je nosí snad každý druhý. A tady pere slunko o stošest a když nepočítám nás a ostatní zahraňáky, tak je má možná tak 2% populace (a možná ani to ne). Divný, zvlášť když na nightmarketech jich mají spousty za pár šupů... Asi se budu muset zeptat pár taiwanců v mým okolí. Spoustu jiných trendů kopírují ze států a tady zatím nic.

Další věc - jízda na červenou. V Kaohsiungu docela běžná věc. Zvlášť odbočování vpravo na červenou. Tuším (jestli ne tak mě opravte v komentáři :), že v usa je to povolený, tady ovšem ne. Každopádně na každý křižovatce si musím extra hlídat pravou stranu, protože je tak 20% šance, že odtamtud přijede minimálně borec na skůtru. Pokud je křižovatka jen Tčko, tak jsou tu schopní jezdit na červenou ze všech směrů.  Dlouho jsem si myslel, že to dělají prostě proto, že jsou ignoranti a neumí řídit, což u části bude asi pravda, ale... Ale tady jsou semafory úplně, ale úplně na každý křižovatce nebo odbočce. Několikrát jsem za městem jel po hlavní dvouproudovce a musel stavět na světlech, zatímco skočila zelená na odbočce na polnačku, kterou naposled někdo použil nejspíš ještě za japonský okupace. No a tady bude jádro pudla. Mají tu ty semafory naplácané jeden na druhým i tam kde nemají co dělat, takže místní jim nedávají takovou hodnotu, jako my v čr a prostě je občas projedou. Spousta řidičů pak začne ignorovat i ty semafory, na kterých by měli fakt stavět. Podle mě má to přehnaný množství kontraproduktivní efekt. Btw nepamatuju si, že bych tu viděl normální značky hlavní a vedlejší silnice. Místo nich tam stojí semafor, který bliká oranžově pro hlavní a červeně pro vedlejší...

Co naopak obdivuju je způsob, jakým tu prodavači příjmají peníze. George už to rozebíral i u sebe na fcb, tohle prostě stojí za to zmínit. Kolikrát se vám v čechách stalo že prodavačka v trafice nebo řidič v autobusu prostestovali, že jim dáváte moc drobných, nebo naopak moc velkou bankovku? Nedej bože, zaplatit tisícovkou žvejkačky, vždyť by vám museli dát tolik drobných... Tenhle přístup tady nefunguje. Dost dlouho jsem si na to zvykal, až tak jsem to měl v sobě zakořeněný počesku. Taiwance ani nenapadne, že by si stěžovali když zboží za 19NT zaplatíte tisícovkou. Přece jim dáváte peníze za jejich produkt, proč by měli odmlouvat. Když drobné náhodou nemají, tak si pro ně prostě doběhnou. Jednoduchý jako žebřík. Proč by si kazili byznys že? Dáte jim stovku v jednodolarovkách? Peníze jako peníze, kde je problém? Zákazník si přece nebude dělat starosti s tím, jestli má pokaždý přesně takovou kombinaci bankovek a mincí, aby to prodejci sedělo :-) Jen si tak říkám, že po návratu domů to bude mírnej šok...

36. Poslední den v Malajsii

Petronas Tower

Závěr výletu jsme strávili v hlavním městě. Prohlídku Kuala Lumpur jsem nechtěl nijak hrotit, jednak jsem byl docela unavenej a taky mě tam popravdě moc věcí nezaujalo. Město samotné totiž bylo založené až někdy na konci 19. století, takže nemá moc architektonických památek. Poblíž je sice v jeskyni nějaký chrám, který George s Martičkou obhlídli, ale já už před časem ztratil veškerou chuť ty přeplácaný asijský temply navštěvovat. Nějak na mě nepůsobí jako duchovní místa, ale spíš jako prodejny suvenýrů, které vymalovali hyperaktivní epileptici s úchylkou pro červenou a zlatou barvu. Ale uznávám, že jsem možná jen viděl špatný chrámy.

No, zpátky v věci - vlastně jsem chtěl vidět hlavně Petronas tower, jednu z nejvyšších budov na světě. Procházel jsem si pár webů s informacemi o vstupném a docela mě to znechutilo. Info se totiž brutálně lišilo, jak o poplatccích, tak o otvírací době nebo nutnosti vstávat brzo a vystát si frontu. Ve výsledku jsem se k nim šel jen podívat a místo výhledu z Petronas tower jsme se s Ryklosem rozhodli vylézt na KL Tower, vysílač s vyhlídkovou plošinou, kde bylo vstupné levnější :-) Bohužel i tam se ukázalo, že v některých destinacích jsou docela dost nekonzistentní. Na ceduli vedle kasy měli vstup 35RM (=210kč) a loga visy a mastercard, jako že příjmají platby kreditkou. Prodavačka nás ale opravila, že nehledě na cedule je cena 47RM (=282kč) a kartu sice přijmou, ale ne na platbu jednotlivé vstupenky. Docela změna oproti většině supermarketů na taiwanu i v čr, kde nemívají problém, když platíte kartou desetinovou cenu... 

Výhled z KL Tower

Ale nějakej výhled na město jsme vidět chtěli, tak jsme zacálovali lístky a vyjeli nahoru. Rozhled byl hezkej (i když žádnej mazec), podívali jsme se z výšky na Petronas tower a potom se šli projít do Chinatownu. To je v podstatě pár ulic, který jsou narvaný stánkama, kde koupíte oblečení, brýle, boty, hodinky, šperky nebo kabelky, samozřejmě všechny "značkový". No neberte to, zaručeně pravý Omegy za 80kč :D Navečer jsme si pak vzali taxíka do hotelu, který jsme měli zamluvený kousek od letiště. To je totiž zhruba 50km od centra města, takže ráno bychom jinak museli vstávat hrozně brzo. Přece jen jsme nechtěli riskovat pozdní příjezd na letiště jako když jsme odlétali z Taipeje. Tím nám skončily zážitky z Malajsie.

Nebo ne? :-)

Na ráno jsme požádali recepčního, aby nám objednal taxi na letiště. Který i tak bylo přes 20km daleko. Recepční bohužel neuměl moc anglicky, takže nepochopil, že chceme tágo pro 6 lidí, takže do starý toyoty, se kterou se tam objevil taxikář, jsme se nevešli. Ryklos s mindičkama museli počkat na další auto. Další překvápko nás čekalo na letišti. Když jsme tam nemohli najít náš let, zeptali jsme se na informacích. Kde nám řekli "Wrong airport!". V KL jsou totiž dva terminály, jeden pro normální lety a druhý pro nízkonákladovky. A samozřejmě nic netušící taxikář, který skoro nemluvil anglicky,  nás zavezl na ten špatnej. V tu chvíli jsme měli jen něco přes půl hoďky do uzavření checkinu, tak jsme museli rychle vybrat další ringity z bankomatu a skočit do dalšího taxíku, kde jsme houknuli na týpka ať na to šlápne, jinak nám to uletí. Checkin jsme stihnuli a pak ještě celý nervozní čekali na druhou půlku výpravy, kteří se s tím nesrali a v klídku z toho špatnýho terminálu jeli autobusem :D Konec dobrý všechno dobré, všichni jsme do letadla včas nastoupili a v pořádku odletěli zpátky na taiwan :-)

35. Z Cameron Highlands zpátky do Kuala Lumpur

Vypadá důvěryhodně :-)

Ráno mě vzbudil rozesmátej George. Ryklos s mindičkama si totiž koupili půldenní zájezd a museli vstát dřív než my. A George, který byl taky vzhůru brzo, byl svědkem toho, jak dostali vynadáno od průvodce. Moc se mu nelíbilo, že si na tříhodinovej trek do džungle vzali žabky, takže je vzal ještě na nákup pořádnejch bot :-) My jsme se mezitím normálně vyspali, odhlásili se z hotelu a vyrazili na výlet. Plán byl jednoduchej - najít jeden vodopád, omrknout továrnu na čaj s plantážema v okolí, zajet si na Mossy forest a blízký vrchol Gunung Brinchang a na závěr navštívit motýlí farmu. 

Vodopád Robinson Falls jsem našli celkem snadno. Musím říct, že mi udělala radost přístupová cesta k němu. Byla to totiž obyčejná cestička skrz džungli, ne ty přehnaně vyasfaltovaný a chorobně bezpečný "treky", na který jsme naráželi v Alishanu na taiwanu. Prostě klasicky "Když uklouzneš, tak si pěkně rozbiješ hubu!". Vodopád samotnej byl celkem pěknej, ae přece jen už jsme měli trochu převodopádováno, tak jsme udělali fotku a mazali dál.

čajík :-)

Na cestě na Gunung Brinchang jsme měli narazit i na čajovou továrnu a plantáže. Nečekal jsem však, jaká tam bude cesta. Na jízdu vlevo už jsem si dávno zvyknul, ale tohle byl další level. Klikatá cestička, která byla akorát tak dost široká na jedno auto, šplhala do kopců skrz plantáže. Samozřejmě provoz byl v obou směrech, včetně náklaďáků a autobusů s turistama. Na jednu stranu to uklidňovalo, když to projede dvoupatrovej bus, tak to projedeme i my. Na druhou stranu to ovšem bylo otravný, protože jsme se museli furt vyhýbat, objíždět a couvat. Nakonec jsme dojeli do tea factory, dali si čaj, koupili pár suvenýrů, udělali pár fotek a pokračovali směrem na vrchol.

Výhled :-/

Nezdálo se to možný, ale cesta se ještě zhoršila. Přibylo spopustu děr a zúžila se vozovka. Když už jsme mysleli, že jsme skoro na vrcholu, tak se ukázalo, že jsme pár kilometrů zpátky špatně odbočili a místo toho jsme vyjeli na kopec, kde nějakej místní zemědělec pěstoval kedlubny :D Docela koukal co tam děláme, tak jsme to otočili a vrátili se na správnou trasu. Bohužel na vrcholku hory (cca 2200m) byla totální mlha. Nějak na to máme štěstí vždycky, když najdem nějakej výhled. Tak jsme se vrátili o párset metrů níž do Mossy forestu. To je zachovaná část původního pralesu,z větší části porostlá různými mechy. Mezi stromy tam jsou postavené dřevěné chodníky s vyhlídkou na krajinu (..mlha), tak jsme si les v klídku prošli a pak vyrazili zpátky do civilizace na motýlí farmu.

Mossy forest

Už se nám blížil čas srazu s ryklosem a mindičkama, tak jsme se nechtěli na motýlí farmě moc zdržovat. Bohužel (bohudík :) to nevyšlo. Farma totiž byla skvělá. V podstatě to byl velikej skleník, kde rostlo spousta exotickejch kytek, a na nich se pásla různorodá hejna motýlů. Skoro třičtvrtě hodiny jsme uvnitř chodili a kochali se :-) Navíc tam měli i výstavu místního hmyzu, brouků a hadů. Obzvlášť mě dostal průvodce, který otevřel zdánlivě prázdnou klec, s tím, že je tam green grasshopper (=saranče). Z kobylky přece nebudu na větvi, ty máme doma taky. Vtip byl v tom, že jsem malajskému průvodci špatně rozuměl, neříkal totiž green grasshopper, ale king grasshopper (fotka je dole). Taky saranče, akorát má na délku čtvrt metru :D Navíc pěkně maskovaný, takže jsem si ho všimnul na poslední chvíli předtím, než jsem do něj skoro vrazil nosem :D No prostě sranda..

Pak už nás čekalo jen nabrat ostatní, dát si výbornej indickej oběd a nakonec pětihodinová jízda zpátky do Kuala Lumpur. Ve výsledku jsme tak najeli skoro 600km a docela slušně to v Cameron highlands omrkli. Před odletem zpátky na taiwan už nás tak čekal jen jeden den v KL.

pěknej macek :-)

34. Roadtrip do Cameron Highlands

Před sebou jsme měli 250km na sever do hor kde pěstují čaj. A protože se nám osvědčilo půjčení auta víc než jízda autobusy, ráno už na nás čekala Perodua Alza. Trošku zklamalo, že to nebylo tak pěkný auto jako nissan co jsme si ho půjčili na Langkawi. Ale stačilo to, tak jsem nahodil navigaci a vyjeli  jsme z Kuala Lumpur směrem na sever. Dost mě překvapilo, že jsme z KL zvládli vyjet do čtvrt hoďky, rozhodně bych si na takovej čas nevěřil v Praze z Florence do Dejvic nebo na Černý most :D. Najeli jsme na dálnici, která nás vedla dalších 150km, dokud jsme nesjeli na okresku směrem do hor. Trochu omezující byl pro mě limit 110km/h na malajských dálnicích, ale vzhledem k tomu že 4-stupňovej automat v autě o moc víc nezvládal, tak jsem si zvyknul :-) Taky jsem si na dálnici všimnul jedný zajímavosti. Nikdo tam neřeší (na rozdíl od taiwanu) fakt, že tam jezdí skůtry. A protože v malajsii jsou docela častý monzunový deště, v pravidelných intervalech jsou postavená odpočívadla se střechou, kam se můžou motorkáři schovat :-)

Skoro hned jak jsme sjeli z dálnice nás pohltila džungle. Skrz ní vedla celkem slušná asfaltka, kterou jsme měli sledovat dalších cca 60km. A protože jsme jeli do hor tak většina cesty byly ceskem slušný serpentinky. V tu chvíli 60km/h limit na okresky nijak neomezoval, protože se tam prostě rychlejš jet nedá, zvlášť ne v autě malajský výroby. Tady se ukázal jeho hlavní nedostatek - automatická převodovka byla prostě blbá jako kýbl šroubů. V zatáčkách do kopce buďto odmítala podřadit, takže auto nechtělo zrychlit, nebo změnila rychlost tak pozdě, že to bylo k ničemu. No, hlavně že to jelo. Cestou jsme potkali další vodopád a pak jsme pár kilometrů před cílem zastavili u čajových plantáží. Tam jsme vlezli od obchodu s čajem a koupili pár kousků. Když jsme to následně v autě porovnávali, zjistil jsem, že zatímco já si koupil za 3,30RM místní pytlíkovej čaj, tak George si koupil sypaný za 5RM s tím, že bude lepší. Pak jsme na něm ale našli miniaturním písmem napsáno, že je dovezený z číny, aby se tady tvářil, že je místní :-D 

Nakonec jsme se ubytovali v hostelu Country Lodge ve městě Brinchang a začli plánovat zítřejší výlety. Výsledkem bylo, že jsme se zase rozdělili. Já, George a Martička jsme chtěli využít auta a projet se s ním po okolí, zatímce Ryklose s mindičkama zaujala nabídka výletu od místní cestovky. Oni tak sice budou mít možnost treku v džungli, ale my se zase vyhneme kravinám typu "autentická domorodá vesnice". Večer jsem zakončil kýblem kafe ze Starbucks, zatímco ostatní dali přednost Jägeru s redbullem. Ale stejně jsme byli po celodenní cestě utahaní, tak nám to ve spánku nebránilo :-)